“O té vzácné návštěvě”

© Doktor

Budu vám vyprávět svůj příběh. Ne, abych se předváděl, prostě ho pokládám za tak zajímavý, že neodolám. Jednoho krásného letního večera, zrovna když jsem se pohodlně uvelebil na prohřáté zemi a rozkošnicky vdechoval pomalu chladnoucí vzduch plný svůdných vůní a pachů, vyšel můj člověk ven. Víte přece o kom mluvím, člověk je ten divný tvor, jehož jistých manuálních zručností využíváme, dorozumívající se zásadně zvukem, o němž jsou někteří schopni tvrdit, že je inteligentní. Vtipálci - inteligence bez přímé domluvy z mozku do mozku, vždyť je to jeden ze zaostalejších živočišných druhů. Možná i vy ve svém okolí nějakého trpíte, já osobně šel tak daleko, že ho někdy utvrzuju v pocitu nadřízenosti. Připadá si totiž jako můj pán, když občas, nudíc se, vyslyším jeho přání. Akorát by přitom nemusel vydávat ty protivné bublavé zvuky, jimiž se mezi svými dorozumívá. Vždyť vy stačilo, aby si pomyslel “lehni”, a já, pokud budu mít náladu, si přece lehnu, no né ? Takže, v okamžiku, kdy vylezl můj člověk před tu svou boudu, jsem věděl, že se bude něco dít. On nic nepociťoval - vlastně jo, nějaké ty banality, že je jako nádherně, konečně chládek, ... -, držel se tý hořký vody, co se po ní motá hlava, a smradil cigaretou - tak říká těm jedovatým tyčinkám, co si je pro zvýšení účinku zapaluje u tlamy a čmoud pak vdechuje. Von, mimochodem, člověk dělá vůbec divný věci, jen aby si ještě víc pobláznil svůj, už tak chabej mozek. Nechme ale pomlouvání lidí, to je jako “chodit s vlastním masem na lov”, nebo “nosit kosti k řezníkovi”. Usedl do trávy vedle mne a vnořil tlapu do mého kožichu, vytvořiv tak mým znuděným blechám ideální podmínky k rozptýlení rozcvičkou. (Lidé si myslí, že nás blechy štípou, ale to přece vůbec nevystihuje podstatu oněch občasných zběsilých honů na ně. Pravdou je, že i blecha vysílá nevědomky své myšlenky volně do okolí, a v případě velmi drzých úvah nesmí přece tyto zůstat nepotrestány.) A tak, leže, jsa drbán, vrhám občas pohled, který si on vykládá jako vděčný, a přemýšlím, odkud se vzalo to divné napětí, které jsem vycítil snad oním pověstným záhadným sedmým smyslem. Vzduch byl přímo přeplněný energií, ale chutnala úplně jinak, než ta předbouřková, při které očekáváte počasí jak o kočičí svatbě (“jako když se kocouři žení”); tu snad pozná každý alík, každé štěně. A ta jemná, delikátní cizokrajná vůně... Chápete samozřejmě, že mluvím o chuti a vůni pouze z nedostatku možnosti přesnějšího vyjádření oněch pocitů. Člověk drbal a drbal, a kdyby jeden nevěděl, že to je příjemné hlavně pro něj, mohl by v tom třeba hledat i projevy lásky k nám, psům. V tom se lidská horní tlapa zastavila uprostřed drbu a mozek začal vysílat zmatené signály. Pootevřel jsem tedy jedno oko, abych zjistil příčinu, neboť žádný ze smyslů momentálně nepodával zajímavé informace (tedy kromě chuti - zrovna jsem rozžvýkával toho drzého brouka, co mou mordu považoval za bezpečný úkryt na noc - ale to teď není zajímavé). A už stojím na všech čtyřech, chlupy naježeny, slechy nastraženy, mozek nažhaven - dokonce i toho brouka jsem vypliv - tohle byl bezpochyby ten záhadný zdroj oné, ještě záhadnější, energie. Vtom vedle mne člověk zabublal strašně nahlas a vyslal divnou otázku
- “Rafe, vidíš to, co já ?” Bylo to tak náhlé, že jsem na něj naštvaně vyštěk ať tak neřve (a vůbec si přitom neuvědomil jeho totální neznalost jazyka). Vskutku - od jižního obzoru spěchal směrem k nám divný zářící předmět. - “Ty, Rafe, taky se ti to vůbec nelíbí ?”, zašplouchalo to. Mě se ale hlavně nelíbí to, jak mi říká - Raf - to je prostě... No, ale pořád lepší jak “Alík” - to už se potom pes rovnou může jmenovat “Kočka”... Zkuste při setkání někoho pozdravit “nazdar Alíku” - účinek je zaručený - buď vás bude chtít zahryznout, protože jste odhalili jeho potupné jméno, nebo za to vaše drzé pomyšlení, že JEHO by si člověk dovolil nazvat Alíkem. Škoda, že člověk neví nic o našich pravých jménech, třeba by je začal používat. Ovšem odplata za “jeho” Rafa je sladká - kdyby jen tušil, jak mu říkám já... To už ta divná modrostříbrná vejčitá miska byla nad námi. Takřka na místě zbrzdila svůj nesmírně rychlý let a zůstala nehnutě viset ve vzduchu. Najednou jsem pocítil něčí intelekt pátrající v mém mozku. Ihned, odeslav nezvaného návštěvníka do patřičných míst, zajistil jsem paměť před jeho další vizitou. Poslední dobou, uchlácholen pouze lidskou společností, ponechal jsem svou paměť naprosto nechráněnou (jak trestuhodné). Tak takto silné vědomí mne dosud nenavštívilo, až jsem se divil, že má předchozí přisprostlá vyzvání “táhni ke svý boudě na řetěz”, “Alíku, nechej tu kostičku čičince” a “hleď si hledět svejch kostiček, nebo se po nich poohlídnu já...” měla takový účinek. Má reakce misku patrně zaujala, protože počala klesat. (Že by si chtěla prohlédnout člověka ? - O tom pochybuji, neboť jeho mozek prohlídce určitě žádné překážky nekladl. Vždyť i celé jeho tělo zůstalo naprosto bez pohybu od chvíle, kdy miska za sebou zanechala obzor.) Dva skoky nad zemí pohyb ustal. Kdesi uvnitř mé lebky se objevila otázka, nebudu-li protestovat proti přistání a následujícímu rozhovoru. Takový způsob jednání byl rozhodně příjemnější, nežli nevychované slídění v něčí mysli, a tak mnou byl vysloven souhlas. Pavoučí pohyb se jal pokračovat. Opravdu, miska sestupovala klidně a rovnoměrně přímo dolů jako pavouk, pouze chybělo dlouhé vlákno vystupující ze zadku (kde to má vlastně “předek” a kde “zadek” ?). Po jemném dosednutí se rozestoupila stěna toho útvaru (označení miska je přece jen značně nepřesné). Vyplul on - prohlásit, že vyšel se prostě nedá; dotýkal se sice země, ale v jeho pohybu byla nebetyčná elegance. Myslím, že si lidstvo takovou poctu ani nezaslouží - příchozí totiž, pokud se nepohyboval, byl ze vzdálenosti deseti skoků od člověka k nerozeznání. Dokonce mne přepadla myšlenka, že lidé zkouší nový způsob pohonu, ale dokonale ji vyvrátila vzpomínka na návštěvu onoho silného vědomí. A ty pohyby - ne, to nemohl být člověk. Přistoupil (jak nevýstižné) až k nám. Teprve teď byly patrny jisté rozdíly - čtyři prsty a mezi nimi blány, ale hlavně vzadu... sice nedlouhá (tak dvě až tři tlapy), ale přece jen oháňka. (Že by “anténa” pro telepatické vnímání ? Vždyť i tady se většina takto nadaných živočišných druhů může pochlubit buď ohonem, nebo výraznou hřbetní ploutví...?) Pak, jak se patří uvítav ho, tak jako tvora hodného takového pozdravu (tedy, ne jako člověka nebo typického alíka), vyslovil jsem otázku. Odpovědí mi byl obraz noční oblohy v mé mysli. Náhle se začal měnit, světla hvězd na okrajích ustupovala kamsi do stran, až zůstal pouze obraz souhvězdí Herkula. Zvětšení vzrůstalo a za chvíli jsem mohl pozorovat planetární systém jedné z hvězd, potom už jen druhou oběžnici, nazelenalou, s dvěma měsíci. Pohled to byl vskutku nádherný, ale nezvyklý. Postupně se začal rozplývat, až ho nahradila Herkulova (budu mu tak říkat) otázka, na niž jsem vzápětí odvysílal odpověď. Celý následující rozhovor se pochopitelně odehrával bezzvučně - prostě jsme seděli proti sobě (Herkules s díky přijal místo v měkké trávě), dívali se vzájemně do očí a mysleli na momentálně probírané téma. Teprve po velice dlouhé době (soudě alespoň podle kvanta předaných dat) se můj člověk probral
z podivné letargie, v níž až doposud setrvával v naprosto nedůstojné póze s mordou dokořán (ještěže stál, můj brouk měl jistě příbuzenstvo, a jemu by patrně nechutnal). Náhle tudy prolétla jeho myšlenka - “ježišmarjá ten ufon chce snad mluvit s Rafem - asi se diví, že mu nikdo neodpovídá” - na mé tlamě se objevil úsměv - “honem, musím mu předvést s kým má navazovat kontakty - přece s inteligencí, a ne s nějakým psem” - to už ze mne vyšel hlasitý smích. Herkula asi nerozčilovalo lidské bublání tak jako mne, rozhodně se člověku vůbec nevěnoval. A to ani tehdy, když se tento usilovně snažil odvysílat pozdrav a výraz přátelství tím, že si je několikrát opakoval (zajímavé - při stejných myšlenkách kupodivu bublal pokaždé jinak). Nicméně rozhovory mezi mnou a Herkulem úspěšně spěly k závěru. O jejich obsahu vám povím jindy, ale nemohu zamlčet pozvání na návštěvu vyslovené Herkulem v závěru - konečně, který tvor první opustil Zemi v raketě ? - No přece pes - tedy pardon, psí dáma - abych nebyl napaden vyšinutými zástupkyněmi druhého pohlaví (můj člověk takovéto dámy lidské nazývá jakýmisi feministkami). Námi psy bylo velice záhy od tohoto způsobu cestování upuštěno z důvodu skonu Lajky (-lidé nějak nenaplánovali cestu zpět - to je jim podobné - samé polovičatosti ...). Budeme se ale muset opět do vesmíru vnutit - proč třeba ne na první pozemšťanský mezihvězdný let (samozřejmě k Herkulovi) ?

Než ale dovyprávím svůj příběh, musím vám povědět o tom, co mne tak rozveselilo, že jsem se smál nahlas : - Po rozloučení se Herkules, než nastoupil, ještě otočil a zamával - no člověk z toho byl “celej stočenej v klubíčku” (on by v souladu se svým prehistorickým vývojem prohlásil “na větvi”). Když miska zmizela z oblohy, velmi nešťastně si postěžoval, jaká škoda, že neumím mluvit a nemůžu mu toto setkání dosvědčit. - Vždyť on navázal kontakt s mimozemšťanem ! Tohle mu po návratu z dovolené v hospodě nikdo neuvěří; vždyť on bude za blázna ! Bublání vycházející z něj při těchto myšlenkách znělo velmi dojemně....