Zakázaná planeta

(dílko toto prapodivné,
jež napsal jsem v dobách svých nejtěžších,
věnuji s upřímnou láskou Gedžitce,
na věčnou památku zašlých časů,
které prožili jsme spolu …)

© Ohnivák

Óóóóóóchch !!

Překvapení posádky průzkumné vesmírné lodi Bzukoblesk postupně nahrazoval vzrůstající hukot vzrušené debaty.

Kapitán Bzukoblesku však zadumaně mlčel. Rád by řešil problémy sám, ale nyní se zřejmě kontaktu se základnou opět nevyhne. Byl z toho rozmrzelý, protože měl vždy pocit, že každou takovou konzultací podrývá svou autoritu a že nadřízení jej budou o to více pokládat za neschopného a tudíž by - nedej bože -mohli i pomýšlet o jeho výměně.

(Pravda byla samozřejmě jiná. Jeho nadřízení byli uchváceni kapitánovou nerozhodnou povahou, neboť rozhodování o problémech lodi vzdálené mnohdy
i miliardy světelných let se jim stalo oblíbeným zpestřením jinak naprosto nudného života na základně, kde největší vzrušující událostí za posledních deset měsíců byla opice generála Našrotha, kterému se vlivem alkoholu uvolnily jaksi zábrany a jeho vnitřní svět se mu promítl do reálného. Což je u takové gumy z povolání samozřejmě katastrofa, neboť kolem sebe spatřil nepřátelskou armádu, popadl židličku a vyrazil do útoku. Běsnícího generála tehdy zastavil až šéfkuchař Bachyně, který se nehodlal jen tak smířit s rozpláclou čepicí a boulí na své hlavě a pomstychtivě generála plácl pánvičkou na superobří omelety, čímž si vysloužil radostné a vděčné ovace od zbytku personálu, který byl ještě při vědomí; a následně pak i vojenský soud, který jej odeslal na dva roky nucené zbytečné práce v Pakárnii.*)

* Pakárnie - planeta se specielním vojenským trestaneckým táborem, kde vězňovo vědomí, že vykonává úplně zbytečnou práci (jako např. první den kopání výkopů, druhý den zasypávání výkopů, třetí den kopání výkopů ...) se stává jistým druhem nadstandardního trestu, který v sobě kombinuje újmu fyzickou i psychickou. Další zvláštností je, že po uplynutí trestu se vězeň obvykle nevrací na svobodu, ale je deportován přímo do sousedního tábora s názvem “Psychiatrické sanatorium pro těžké případy”.

 

Chrrr ... chrrr

“Hnojiště sedm, hnojiště sedm, já vidle devět, příjem ...” odříkal mechanicky. Snažil se nedat najevo své pocity. Jeho hlas však nezněl sebevědomým hlubokým tónem, o který se snažil.

“HNOJIŠTĚ SEDM, PŘÍJEM”

“Máme nález, nestandardní situace, žádám postup”

“ROZUMÍM VIDLE DEVĚT, PŘEDEJTE DATA”

Kapitán stiskl nápadně velké, červené tlačítko TRANSFER, přezdívané též jako “Práskač”. Palubní počítač začal pomalu odesílat zjištěné informace o této planetě na základnu. Byly zajímavé. Planeta jako taková do celkového obrazu vesmíru bez problémů zapadala. Ale to co bylo na ní ... Nešlo ani tak o to, jaký druh specifického organického života se zde vyskytoval. Nešlo o průmysl
a technologie, které zde nejvyspělejší druh ovládl.* Šlo o to, že průměrný jedinec druhu, který jaksi ovládl tuto planetu byl zhruba dvěstětisíckrát větší než kapitán; a celý Bzukoblesk si mohl snadno splést se zrnkem písku.

* Tedy ne v tomto případě, technologie jiných civilizací jsou pochopitelně na jiných civilizacích to nejzajímavější, ovšem ne pro kapitána Bzukoblesku, ale pro agenty intergalaktické informační služby StBIS.

 

Základna se odmlčela tentokrát pouze na necelých devět rotací planety,* načež vychrlila plán sestavený elitou stratégů Hnojiště 7 : “NAVAŽTE KONTAKT”

Kapitán si resumé pomalu a uvážlivě přečetl a smutně pokýval hlavou.

“Myslel jsem si to”, dodal.

* Jen pro představu - je to doba dlouhá asi tak, že ani ten nejodolnější z vás by ji nedokázal přežít bez vody.

 

Loudavým krokem zamířil k pilotovi Rampovokovi. “Jdeme dolů !” poručil mu. A zatímco se přistávající loď zmítala uprostřed bouře, v kapitánově kajutě začala porada. Kapitán přítomné nejprve seznámil s neutěšeným stavem svého baru ve kterém se krčila poslední poloprázdná lahev. Svůj účel to splnilo. Porada byla neobvykle věcná a rychlá. Vědci předložili nové informace, plán kontaktu, kapitán plán schválil, vydal pokyny k jeho uskutečnění, rozloučil se s vědci, začal ze skrytých koutů své pracovny vybírat lahve a pečlivě je vyrovnávat v baru.

Jednu otevřel. Hmmm, tak tedy podle galaktických statistik není znám na světě jediný tvor, který by bezdůvodně zaútočil na tvora stotisíckrát menšího. Jsou tedy dle statistik na dosud nejbezpečnější planetě v historii. Výborně. Pokud na ně ovšem někdo nebo něco nešlápne. Hmmm.

Kapitán si uvědomil, jak neuvěřitelně jednoduchou situaci zde bude mít StBIS. Nikdo si jich doslova ani nevšimne. O to složitější to má ale on. Ach jo.

Dolil sklenku a popřemýšlel o plánu vědců. Zdál se být skutečně dobrý. Zakládal se na myšlence “zviditelnit se” pomocí některého zdejšího neinteligentního tvora, kterého by si posádka Bzukoblesku osedlala a jeho prostřednictvím by se pokusila dostat do kontaktu s těmi inteligentními obry, kteří byli pojmenováni jako bigouni. Vybrán byl pochopitelně létavec - pro své výborné manévrovací schopnosti - a to takového druhu, aby se bigoun necítil ohrožen a zároveň takového druhu, který není oblíbenou bigounovou stravou. Vlastní komunikace pak bude probíhat telepaticky - a stejně tak bude řízen létavec, který dostal jméno bojimg. Kapitán se ještě jednou podíval na fotozáběry bojimgů. Hmmm. Sympatické zvířátko. Doufejme, že nebude dělat problémy.

Náhle zachrčelo v palubním rozhlase.

“Pozor, pozor ! Chci vám jen oznámit, že pilot Rampovoko ...”

Raketa se otočila o 180° . Kapitánovi blesklo hlavou, že něco není v pořádku.

“ ...ááááá !!! ... vám jako obvykle zapomněl připomenout ...”

Kapitánovi blesklo hlavou podruhé, tentokrát ovšem úplně odlišným způsobem.

“ ... že právě přistávááá..áá !!!”

Hlášení se změnilo v souvislý jekot. Vzápětí se přidal sbor jekotu ostatní posádky. Jediný kdo nezpanikařil byl kapitán, který ležel podél zářivky s těžkým otřesem mozku.

PRÁÁSK !

Na chvilku se rozhostilo ticho. Někteří si dokonce stačili oddechnout, že se Bzukoblesk úspěšně přistál na vyhlédnutém bojimgu. Ukázalo se však, že jen zbytečně ochudili svůj organismus o kyslík.

Bojimg, který se právě stal Bzukobleskovou nosnou raketou, odstartoval. Jekot ožil v plné síle.

Asi po deseti minutách bojimga napadlo, že ho už letět nebaví a přistál u jezera, aby se napil.*

* Z hlediska bojimga se jednalo o louži.

 

V Bzukoblesku nastal zmatek. Vědci okamžitě přeběhli ke svým pultům, začali ťukat do klávesnic, přepínat přepínače (a znepokojivě přitom pozorovali několik panelů displejů, indikátorů a blikátek) ve snaze uvést do provozu telekom* Tu a tam vypukl vášnivý spor o to jakou má ten který přepínač vlastně funkci a cože vlastně znamená tohle a támhleto červený světýlko.

* Telekom - telepatický komunikátor se zesilovačem, automatickým zaměřováním a údajně dalekým, leč výrobcem neuvedeným, dosahem. Tento naprosto nespolehlivý a často vůbec nefunkční přístroj se rozšířil především kvůli tomu, že žádný jiný neexistoval. Legendy ovšem praví, že se jedná v podstatě o živý organismus virového původu, který rafinovaně cizopasí na vyspělých civilizacích.

 

Také lékaři se zaktivizovali, dobelhali ke svým brašnám a začali se ošetřovat. Zbylí členové zdecimované posádky střídavě pozorovali kout vědců, kde spory nabývaly na intenzitě, a kout doktorů, kteří se momentálně zabývali jen sami sebou. Někteří pomalu začali jevit typické příznaky šoku. Další vstali a zamířili ke svým křeslům, aby se konečně připoutali. Ostatní se prostě jen tak hemžili a pletli se vzájemně do cesty.

“Hej, kde je vlastně kapitán ?” zvolal průzkumník Čmuchovič.

“No kde by asi byl, ve svý kajutě, ne ?” odsekl popuzeně biolog Humusrejp.

Obrátilo se k němu několik zděšených pohledů. Teď si to s hrůzou uvědomil i on. V kapitánově kajutě nebyly stěny obloženy gumovou hmotou tlumící nárazy.

Skupinka vtrhla do kajuty a obestoupila nehybné tělo, ke kterému přiklekl jeden z méně egoistických doktorů a začal jej ohledávat. Napjaté ticho přerušil spokojeným konstatováním. “Jen klid chlapci. Nebude to tak zlé. Vypadá to, že narazil pouze na hlavu.”

Ozvaly se úlevné oddechy. Skupinka se začala rozcházet, když zponáhlu někoho napadlo - jen tak jako z legrace - otevřít bar.

Jéééééé !!!

Není to hezké vypít lahev někomu, kdo leží v bezvědomí a nemůže tomu zabránit. Nicméně taková příležitost se každý den nenabízí a jakási morální nepřijatelnost takového činu byla lehce zamluvena nutností tlumit způsobený šok. A tak ten den kapitán ještě ke všemu přišel o veškeré své zásoby alkoholu, které mu měly (dle jeho pečlivých výpočtů) vydržet ještě na půl roku.

Není tedy divu, že ráno druhého dne připadalo kapitánovi jako nejhorší sen, co kdy měl. Probudil se se strašlivou bolestí hlavy. Instinktivně zamířil k baru, ale hle, běda !! ... úplně prázdný ! Otřesen odkopl nejbližší prázdnou lahev a vydal se ke dveřím. V tu chvíli stále ještě doufal, že je to jen nějaký nedorozumění. Jenomže pak vstoupil do řídícího sálu. Zmocnilo se jej čiré zoufalství. Všude kolem ležely těla jeho lidí.

Kapitán se sesul na podlahu a rozplakal se. Tak si je rozmazloval !
A oni ?! Nevděčníci ! Bídáci ! Taková vzpoura ... šibeničníci ! Copak mu museli vychlastat všechno ? Jak může být někdo tak krutý ?

Kapitán uslyšel jak k němu směřují nejisté kroky.

“Ále no ták, kápíku, copak je ?”

Kapitán vzhlédl. Původně chtěl dotčeně odseknout, ale rozmyslel si to. Usmíval se na něj Rampovoko. A co je hlavní, podával mu ještě - pozitivně řečeno - asi tak čtvrťoplný skleněný obal lahodného moku Džem Bimgo.

“Jé, aspoň někdo tady ještě má srdce...” pronesl kapitán a pořádně si přihnul. Pomalu začal měnit barvu.

Poté, co konečně přesvědčil svůj organismus, že by měl opět začít dýchat, zasípal : “Chó to pchopocha jé ?”

“No přece tlačedlice. To je takovej národní nápoj z mýho domova, víte ? Já si na ty vaše Balancchčínky nepotrpím. I když je zajímavý, že takový, nó ... nechci bejt sprostej ... víte co myslím ... nó tak jako že to tak všechny vodrovnalo, že jo ?” Rampovoko se napřímil a rozhlédl po místnosti. “Jen se na to kouknětě šéfe, bojeschopnost nulová, loď kompletně poblitá, nechci vám radit šéfe ... víte, ale posádce chybí to ... výcvik !”

“Tělal chem cho chem moch...” zavrtěl hlavou kapitán.

Rampovoko se zamyslel. “No nevím...” řekl nakonec “ ... já u vás v kajutě nikdy na těch poradách nebyl, ale podle mě měli pravidelně trénovat s tlačedlicí ...”

“Hmmm. Mimochotem ... pchoč chou vchechny pchůsochy temné ?”

“Jó, průzory... no, to teď nějakou dobou budoou, no. Víte, jsme tak nějak asi třicet jednotek pod povrchem bojimgu.”

Debata byla přerušena nepříjemnou událostí. Bojimg se probudil a rozhodl se, že se trochu proletí.

Třetí den otrlí hvězdoplavci konečně zkrotili svého hostitele.

Vědcům se sice přes veškerou snahu nepodařilo přinutit telekom k funkční činnosti, ale nakonec upravili a zprovoznili alespoň malý mobilní retranslator myšlenek, pomocí nějž konečně ovládli svého bojimga. Výpočty ukázaly, že by mohl stačit i na komunikaci s bigounem.

Doktorům se zase podařilo zmírnit všeobecnou kocovinu do přijatelných mezí.

A tak, v čele s kapitánem, posádka Bzukoblesku přihlížela na první přibližovací manévr k bigounovi. Přenášen byl na obrazovky pomocí sondy, která úspěšně proplula cévním systémem a zasekla se přesně do očního nervu.

Bigoun, je již blízko, velmi blízko, ... ano a nyní to vidíme již zcela zřetelně ... bigoun chrápe.

“Co mám dělat ?” zeptal se Rampovoko, čerstvě povýšený důstojník.

“No, já bych toho využil a pomalu jej probudil naším projevem” odvětil kapitán. Rozhlédl se. Všichni horlivě přikyvovali.

“Dobře. Pánové, toto je slavnostní chvíle. Odložte prosím své kyblíčky, je to nedůstojné. Kvaksare, začni vysílat naše poselství !”

---

Hudba. Překrásná, lahodná, uklidňující a zároveň koncentrující. A obrazy. Nádherně barevné, hřející, hluboké. Vesmír. Vesmírné vize a hvězdná melodie. A zesilující hlasy.

“Přicházíme z hlubokého vesmíru. Přinášíme vám mír. Chceme vzájemně výhodnou spolupráci. Budeme přátelé. Výměnné pobyty studentů a ... tak vůbec.” Kapitán se zarazil. Tohle nemá cenu.

“Tak už se probuď, krucinál !!!” zařval a vztekle vypnul uklidňující hudbu.

Josef Plecháček se probudil. Škoda, pomyslel si, docela pěknej sen. Jenomže jak má člověk spát, když má takovej blbej pocit na špičce nosu ?! Otevřel oči a šilhavě zazíral na inkriminované místo.

“No to snad není možný !!!”

“Ale jo, je, jsme to my, a přinášíme ti mír ...” blesklo Josefovi hlavou, ale jeho nenávist byla silnější. Vyskočil z postele a bojimga od sebe rázně odehnal. Popadl knihu a dobře mířenou ranou bojimga sestřelil k zemi. “Tumáš prevíte, chacha, přináším ti mír !!!” zvolal a pečlivě zašlápl sršně do prachu podlahy svého pokoje.

---

Bzukoblesk byl přece jen z odolnějšího materiálu než tělíčko nebohého bojimga. Kapitán zvolil neprodlený návrat na základnu a to nejen z důvodu vypitých zásob. S takovou agresí se za celou dobu své služby ve vesmíru ještě nesetkal. Cítil se osobně dotčen a hodlal od velitelství požadovat nejméně jednu flotilu těch nejdestruktivnějších bitevních lodí federace a vrátit se na planetů obrů srovnat své účty.

Tak se i stalo. Byl vyslechnut. Byl také díky tomu diagnostikován jako duševně nezpůsobilý a odeslán do sanatoria v Pakárnii. Ostatní členové posádky postupně skončili v rozmanitých koutech vesmíru v protialkoholických léčebnách.

Zůstal jediný - pilot Rampovoko, nyní velící důstojník průzkumné lodi Bzukoblesk 2. Původní Bzukoblesk byl vyřazen pro značný stupeň vnitřního zaneřádění, který se již nikdy nepodařilo odstranit. Snaha o vyhlášení zákazu požívání alkoholu na průzkumných lodích, kterou prosazovaly stávkující uklízečky, pominula poté, co úřady prohlásily takový požadavek za neopodstatněný, ale zároveň nenápadně zvýšili platy komunálních zaměstnanců.

Události poslední výpravy Bzukoblesku byly pečlivě zanalyzovány a po sérii přísně tajných jednání pangalaktická televize Singularita oznámila, že Rada Federace se rozhodla planetu Zemi, souřadnice 864542-54736-537-44, nejlépe dostupnou skrze černé díry 5547 a 5533, vymazat ze všech hvězdných map
a udělit ji status, který má jen velice málo objektů ve vesmíru : “ZAKÁZANÁ PLANETA”.

První návaly turistů se očekávají každým okamžikem ...